Ber to z té lepší stránky...

Zase všechno na prd

24. srpna 2009 v 19:51 | Evík |  Tak mě jen napadlo...
Jeden by si řekl, že když je venku takhle hezky, bude mít veselou náladu. Ale ne. Stačí mít doma paranoidního partnera, který si za boha nenechá nic vysvětlit a má dojem, že jediné mé životní poslání je mu co nejvíc uškodit a je zas všechno na prd. Do toho zpráva, že jedna z mých nejbližších osob má nevyléčitelnou nemoc...
Jsem zas na dně. Dolehla na mě strašná samota. Pocit, že se tu nemám o koho opřít mě nesnesitelně bolí. Není tu nikdo a já ani nemám prostředky, abych se dostala do Dračího města, k mým milovaným přátelům.
Tam mi je nejlépe. Nikdo tam na mě nekřičí, vzájemně si dáváme najevo co k sobě cítíme a hlavně se máme rádi se vším všudy.
Vzpomínám si, jak jsme pořádali nejrůznější obřádky kdy se pil čaj, hrálo se na bubny a meditovalo se. Bylo úžasné, když k nám zavítal někdo nový a na konci byli tito lidé unešení z toho, jaká je mezi námi láska. Chybí mi to. Ještě, že tu mám svoji holčičku, své malé Sluníčko.

Rozhodla jsem se, že z blogu vymažu pár věcí a udělám ho více anonymní. Fotky dám do uzamčené galerie a heslo dám jen někomu. Asi mám potřebu se víc rozepisovat. Kdo ví, třeba si založím nový blog. Zatím to ale udělám takhle. Pozměním jména, upravím články. Myslím, že na obsah bývalého blogu se rychle zapomene a já začnu s novým, čistým štítem.
 

Malé je půl roku

23. srpna 2009 v 12:46 | Evík |  Aissata :)
Aneb jak řekla má Polovina: "My stárneme!" Ještě nadávno byla Malá takový neforemný uzlíček něčeho, co jen kadilo a plakalo. A teď? Mám co dělat, abych tu malou žížalku píďalku udržela. Je to malé kroutidlo a vřestidlo. Na všechno si musí sáhnout, všechno musí strčit do pusy nebo si do toho alespoň bouchne. A když se jí v něčem snažím zabránit, umí dát pěkně najevo, že chce aby bylo po jejím.

Spinká dobře a dlouho, v podstatě celou noc. Škoda, že je přes den tolik akční a nic doma nestíhám. Takže místo toho, abych si odpočinula, dodělávám co je třeba.

Řekla bych, že za pár dní začne lézt, zatím se umí opřít o ruce a kolínka a takhle se pohybuje dopředu a dozadu. Směje se u toho a s radostí mi ukazuje, jak jí to jde.

A naučila se dávat mamince pusinku Vždycky když jí řeknu aby mi jednu dala, otočí hlavičku, otevře pusinku a přisaje se mi na tvář.

A také už malilinko ztmavla, asi díky tomu jak začalo být hezky. Na zahradě jí totiž nechávám ve stínu na dece. Taky vlásky jsou vidět čím dál tim víc


 


Mrzutá

18. srpna 2009 v 23:02 | Evík
Ani nevím z čeho, chvilku mi přijde, že snad ze všeho. Znáte to, ani spát mi nechutná, jíst mi nechutná, nic mi nechutná

To jsem si v neděli říkala, že mě to ten den v práci neba, ale teď se pro změnu těším na pátek. Pokud nějaký pátek bude. S Polovinou jsme se totiž dohodli, že když nebude na hlídání rodinka k dispozici, zaskočí za ně on. Což mě velice potěšilo. Za prvé, i když rodina hlídá dobře, přece jen jsem klidnější, když je Malá doma se svým rodičem. A za druhé, nadmulo mě píchou to, že chudák pracuje v noci a místo aby se po práci vyspal do sytosti, klidně těch pár hodin spánku oželí a Dítko si vezme na starost. Minulý víkend dokonce byl doma, i když sestra zrovna čas měla.

Domluvili jsme se, že si na září v práci vezmu co nejvíc dní a pokud to půjde, tak i nějaké mimo víkend. V dohledné době se nejspíš budeme stěhovat (Konečně!), každá koruna tedy bude dobrá. Několikrát jsem se ujišťovala, jestli to opravdu platí. Fakt jo, mě to vážně nevadí, bla bla bla... Jenže dneska je vše jinak. Zjistila jsem, že si Polovina našla na hlídání manželku jednoho Afričana a on už to dělat nebude. Dost mě to naštvalo. Já ho chápu, po noční spát pět hodin není zrovna super, za normálních okolností bych to po něm nechtěla. Vím že to je náročné, ale sakra, nabídl mi to sám, přesvědčoval mě, že to zvládne a zkrátka jsme se na tom dohodli. Navíc, holčinu znám, na pokec dobrý, ale na to, abych jí svěřila mimino se fakt necítím. Kdyby Malá měla třeba dva tři roky tak by se to asi ještě dalo, ale tohle dle mého úsudku a instinktu není dobrý. Na tohle je podle mě moc malinká. Něco jinýho je, když s ní jsou rodiče, MAXIMÁLNĚ nějaký nejbližší člen rodiny.

Musím na tom ještě zapracovat. Prachy jsou potřeba, ke všemu mi má práce působí dobře na psychiku a mám pocit, že tam tolik nedementním.

Teď jak to píšu, tak se mi zase ulevilo. Sežrala sem totiž skoro polovinu 87% čokolády, takže mi je sice pěkně blbě, ale nálada se mi dost zlepšila Do chvíle, než se pozvracím
Ještě si tu na Youtube sjíždím Krtečka a Potkali se u Kolína, dva moje nejoblíbenější Večerníčky.

No nic, jdu se zašít na Facebook! Zítra bych mohla napsat něco nového o Mimískovi

Poctivě hlásím...

18. srpna 2009 v 0:32 | Evík
... že by se blog měl zase rozjet. Konečně mám vlastní kompjůtr, tak snad odhodím svou lennost a začnu zase psát Teď už se zkrátka na mobil a jeho miniaturní tlačítka vymlouvat nemůžu

Omlouvám se

21. července 2009 v 22:14 | Evík |  Další zážitky
Zase vůbec nestíhám. Pořád někde poletuji a na blog nemám buď čas, nebo energii. V krátkosti aspoň napíšu pár novinek.

Malá roste jako z vody a dělá velké pokroky. Začíná se přetáčet ze zad na bříško a obráceně, plazí se jak žížala a 'skáče' dolů z postele. Pryč jsou ty časy, kdy jsem mimi někam položila a ono se nehnulo ani o píď. Teď by si nejradši všechno strčila do pusy, každou věc musí prozkoumat a osahat (a nakonec poslintat či pozvracet). Sice spinká zhruba od osmi večer do šesti ráno, ale přes den je dost akční. Jsem zvědavá na to, až začne choditJinak jsem, vzhledem k tomu, že je malá nakonec jen na UM, začala dávat příkrmy, od zeleniny přes kaše až po ovoce. Zatim jí všechno co jí nabídnu, největší favorit je ale mrkev.

Atopický ekzém se nám podařilo téměř potlačit, kupodivu zabrala obyčejná indulona. Jo! A už skoro máme vlasy, hurá!

Další novinkou je to, že jsem začala na půl úvazku chodit do práce. Štve mě, že jsem závislá na nějakém rodičovském příspěvku, který si chodí kolikrát i o měsíc později. A nechci lézt za Drahým, aby mi něco dal. Navíc, pokud se vážně budeme stěhovat do ciziny, je třeba mít něco našetřeného. V práci mi vyšli hodně vstříc, co se týče pracovní doby. Malou bude střídavě hlídat máma, sestra nebo Polovička, jak to zrovna vyjde. Už jsem tam byla o minulém víkendu. Ale řeknu vám, je to zvláštní být najednou bez dítěte, první den jsem měla pocit, že malou neustále slyším odněkud plakat. Snad si zvyknu.

A to je vše. Vzhledem k tomu, že se blog, co se obsahu týče, změnil, musím bohužel vynechat vtipnou historku o tom, jak Polovička prohlásila, že jí na mě absolutně nezáleží a jak by bylo fajn, kdyby sem si našla někoho jiného a jak pak o pár minut později byl zdrcen, když objevil na mé bradavce cucflek (ten jsem si šikovně vyrobila při mém pokusu odsát si alespoň nějaké mléko). Kupodivu, mému vysvětlování, že milence nemám dokonce uvěřil, akorát jsem mu musela názorně ukázat, jak jsem si nevzhledný flek udělala. Vypadá to moc hezky

Už nejsi slečna, já nejsem slečňák

7. července 2009 v 15:35 | Evík |  Další zážitky
Je to pár dní zpátky, co mi můj duchovní, adoptivní a indiánský Taťka říkal, že budou hrát s pár lidmi v motolské nemocnici na indiánském táboře. Tak ať prý přijdu. V ten den jsem se s Malou vypravila nejdřív na kyčle, které už jsou naštěstí v pořádku a pak jsme spolu vyrazili směr Motol.

O Indiánském táboře, který se pořádá pro děti pobývajícími na onkologickém oddělení jsem slyšela mnoho příběhů a historek, nicméně když jsem dorazila na místo, bylo vidět, že tato kdysi skvělá akce stěží přežívá. Ale to už je život. Zakladatelé se rozprchli do světa a očividně chybí nějaký tahoun, který by to tam udržoval.

Takže jsem v Motole narazila na Taťku Kojota, který tam dorazil s mým Strejdou Havranem (o kterém jsem se zmínila v souvislosti s touto kapelou) a se Sluníčkem, jeho přítelkyní. Byli na odchodu, chystali se odjet zpátky do Dračího města, protože to prý v táboře stálo za prd. No nic, alespoň jsem se projela a na pár minut jsem se s nima potkala.

Chlapi se někam vytratili, já zůstala sama se Sluníčkem, se kterou jsme probíraly klasické holčičí věci, to znamená, že jsme drbaly naše partnery. Samozřejmě v dobrém Sluníčko si zrovna chovala malou, když jsem si všimla nové ozdoby na jejím prstu.
"Máš krásnej prstýnek, skoro stejnej jako máme my s Manželem." povídám jí bez toho, abych pojala podezření, že tu NĚCO proběhlo.
"Viď. Havran má taky takovej."
Rozplývala jsem se nad tím, že to je fajn, že si prstýnky koupili, protože jsou spolu tak dlouho, pomalu jako manželé. Taky jsem se ptala jestli je oddávalo slunce nebo měsíc. Což je v naší partě naprosto normální dotaz, takové akce se tam celkem běžně odehrávají. Vůbec mi nic nedošlo.
"Nene, oddal nás pan oddávající. "
"COŽE? Vy jste se jako fakt vzali???" Blik, cvak...

Byla jsem z toho nadšená. Jsou to ti nejlepší lidi, co znám, kteří mi pomohli tím, že mi totálně obrátili život naruby. Díky nim jsem přijala Boha, našla sama sebe a poprvé v životě jsem pocítila, že někam patřím. Navíc, je úžasné, když zažijete začátek nějakého vztahu a máte možnost být u toho, jak se vyvíjí pozitivním směrem. Tak doufám, že jim to vydrží co nejdéle. Snad ano, vypadá to totiž, že je na cestě nový človíček

Kam dál